Přátelé, kamarádi – my vám ty medaile přivezeme
Myslím, že tuhle slavnou větu by mohli mít čeští judisté veteráni napsanou na svém imaginárním štítě, se kterým jezdí dobývat úspěchy po Evropě i po světě. Je úplně jedno, komu se daří více či méně, protože vždy se nám podaří vytvořit skvělou partu, která fandí, hecuje, koučuje, stará se o ty, kteří to zrovna potřebují a hlavně si to všichni užívají. Letos nás do Poreče na Evropu dorazilo 16, ale vůbec jsme se v té velké, krásné hale neztratili. Během soutěží jsme byli vždy slyšet, když jsme povzbuzovali kamarády a kamarádky, a při medailovém ceremoniálu jsme byli i vidět pětkrát na stupních vítězů. Škoda jen, tentokrát nezazněla naše hymna. Lenka Konigová a Milan Vágner měli smůlu, že jejich polotěžkou váhu sloučili s těžkou váhou a já jsem si ve finále neporadil s fyzicky silným Francouzem. A i když se mi nepodařilo získat zlaté double, tak i účast ve finále považuji za veliký úspěch, protože konkurence a kvalita soupeřů je rok od roku větší. Letos přijelo okolo stovky Francouzů a Italů. Rusů bylo tradičně přes stovku (včetně dvou profesionálních trenérů) a ti šli do bojů, jako vždy, tvrdě a bezohledně jen aby uspěli. Ostatně Ivan Tomko by mohl vyprávět o kopnutí kolenem do hlavy při nevaze.
Vedení EJU se bohužel nepoučilo od IJF a setrvalo na přežitém modelu průběhu mistrovství. Vyřazovací boje byly sice také rozděleny do dopoledního a odpoledního bloku, ale celý finálový blok začínal vždy až po 17. hodině, a vždy po třech váhách byl ještě přerušován medailovým ceremoniálem. Tak se stalo, že jsem semifinále vybojoval okolo poledne a finále jsem měl až za šest hodin. Kdo to nezažil, nepochopí a kdo to zažil, taky nechápe. Vzduch v hale nebyl vydýchaný a měl i příjemnou teplotu, leč mělo to jeden háček. Rozcvičovna byla malá s nízkým stropem a bylo tam docela vedro. Pořadatelé pouštěli do haly k tatami vždy jen závodníky, kteří měli nastoupit a ostatní, kteří měli zápasy za nimi, museli čekat namačkáni v malé chodbičce mezi rozcvičovnou a halou. Byl tam příšerný vzduch na padnutí a hlavně jste nemohli sledovat svoje soupeře, kteří bojovali před vámi.
Proti účasti na MS v Budapešti byla účast českých judistů poloviční. Jednak to bylo způsobeno větší vzdáleností, nedostatkem dovolené (já jsem naštěstí dostal alespoň neplacené volno) a také nestydatou cenovou politikou pořadatelů. Účastníci nejen že museli bydlet v oficiálním hotelu, ale museli i zaplatit nehoráznou cenu za ubytování. Hotelová oficiální cena dvoulůžkového pokoje s polopenzí (která byla úžasná) byla 39 € za osobu a den. Peníze za ubytování vybíral pořadatel a to v následující výši: jeden den - 95 €, dva dni - 2x 65 €, tři dny – 3x 55 €. Bohužel tato vyděračská metoda byla poprvé použita při ME v Praze a tak jsme sklízeli, co zasel Český svaz juda. Když se připočte 100 € startovné + cesta, tak už je to docela díra do rodinného rozpočtu, a ne každý si to může dovolit, i když by jel hrozně rád.
Je to totiž úžasná zkušenost a atmosféra. Navazují se tu nové sportovní kontakty a přátelství. Ačkoli jsem jazykové dřevo a znám jen pár slovíček, skamarádil jsem se se svým soupeřem z Německa. Letos jsem ho porazil na MS (nakonec skončil třetí), ale když jsme se před soutěží potkali, srdečně se se mou přivítal, a když se dostal k vylosování naší váhy dříve než já, přinesl mě je ukázat. Nakonec jsme se spolu opět setkali v semifinále a mě se opět podařilo vyhrát. Před finálovým blokem jsme se spolu chvíli rozcvičovali. Potom jsme si popřáli mnoho štěstí a ještě mi radil, co nejlepšího platí na mého finálového soupeře. Vůbec na mě nebyl naštvaný, že se mnou letos dvakrát prohrál a přišel tak o lepší umístění. Asi měl také, jako já, moudrého trenéra, který ho učil mít v úctě své soupeře. Protože teprve s kvalitním soupeřem roste naše motivace se mu vyrovnat a v touze porazit ho je skryta naše snaha o zlepšení vlastní výkonnosti.
Dobře to vím, protože takovým soupeřem a kamarádem byl pro mě Vilda Šefl. Jako judista byl pro mě vždy inspirací a nedostižným příkladem. Když se mi ho na ME 2008 v Praze podařilo poprvé a naposledy porazit, bylo to pro mne myslím cennější než třetí místo, které jsem vybojoval. Když jsme se předtím utkali na Mistrovství ČR, tak mě Vilda hodil na ipon a po utkání se mě za to šel omluvit. Vůbec jsem to nechápal. Ujistil jsem ho, že ulítnout s ním na ipon není moje ostuda, ale důkaz jeho mistrovství, a tak že má judo vypadat a ne, že se rozhodne na praporky. Slíbili jsme si, že se jednou sejdeme ve finále na Mistrovství Evropy nebo světa. Bohužel tenhle slib už nesplníme a to nikdy Vildovi neodpustím.
Z filozofického hlediska není důležité jak zemřeme, ale jak jsme žili a jaký odkaz po nás zůstal. Nemohu hodnotit Vildův osobní život, ale jeho judistický odkaz je určitě veliký. Vynikají judista a zemař s vlastním držením zvaným Šefl nebo Šeflova hadice – japonsky nejspíše nazvaným uširo-joko-šiho. Před několika lety zrušeno jako držení, respektive povoleno v pozici kesa. Člověk prý umírá dvakrát, poprvé fyzicky a podruhé, když zmizí z myslí žijících lidí. Doufám, že Vilda bude ještě dlouho žít v našich myslích.
Bohouš Šaršoun